Jahudka84
Jak se narodil Sam, aneb cesta k vylodění nevyloditelného
Vše začalo 27.4.2009, kdy mi již nějakou dobu hlásící se poslíčci začli dělat ve všem rotiku. Ten den jsem je měla o dost silnější, večer se i dost zkrátili a po doporučované vaně, která má ujasnit, zda jde o porod nebo poslíčky, se krásně zpravidelnili na 3 minuty. A tak nastal první výjezd směr porodnice.
Natočili monitor, krásné křivky, silné kontrakce, otevřená na prst. Maminko jsme v začátku porodu, běžte si hajnout ať naberete na porod sílu. Ovšem Sam oproti očekávání všech hodil zpátečku a porod si rozmyslel. Po dvou dnech jsem byla propuštěná domů.
Od té doby mi ale bříško dávalo pěkně zabrat. Následujích 10 dní mi tvrdlo nonstop. Někdy častěji, někdy méně, ale pořád.
A začal kolotoč telefonů a dotazů, jestli UŽ. Naprosto všechny zvědavce chápu. I já jsem každým dnem čekala, že se to tedy k porodu pohne a pojedeme znovu. Ovšem dlooouho se nic nedělo. Postupem dalších dní bříško akorát klesalo, poslíčci sílili a já propadala panice, že porod ani nepoznám.
Ještě dvakrát jsem přemýšlela o výjezdu, ale statečně jsem vydržela a nakonec to opravdu k porodu nebylo.
Až v neděli 17.5. (první TP) od rána znovu bolesti a poměrně často. Začínala jsem si dělat naděje. A částečně jsem měla pravdu. Do porodu zbýval sice ještě kus, ale bolesti už nepřešli. V pondělí už jsem to vzdala s tím, že z toho beztak zase nic nebude a budu přenášet nejspíš až do Vánoc.
V úterý 19.5. jsem se ale probudila se skvělou náladou a pocitem, že to prostě už fakt přijde. Strašně jsem se tomu bála věřit, přecejen instinkt není vždy 100%. Od zhruba 14hod začlo trochu přituhovat, ale hlavně se bolesti zpravidelnili téměř na vteřinu na 7 minut. I to ale u mě nemuselo nutně vůbec nic znamenat, protože pravidelnost při poslíčcích nebyla ničím vyjímečným.
Hodiny plynuly a já začla doufat, že třeba fakt UŽ. Sice se nic nezměnilo, ale ani nepolevilo. Byla jsem ale rozhodnutá do porodnice i tak jet pokud to nepřejde, protože jsem měla po oficiálním termínu a doufala jsem, že i kdyby to byli poslíčci, že mě třeba už popíchnou a já nebudu muset dál čekat a čekat.
Bylo úterý, takže jsem večer zasedla k telce s tím, že se podívám na OVRZ (Ordinaci v Růžové zahradě) a pak se uvidí. Sam má tenhle seriál nejspíš taky rád, protože vše bylo beze změny přesně do skončení seriálu. Jakmile ale OVRZ skončila z ničehonic bolesti skočili na 3 minuty a začli festově bolet. Byl to šok.
Začla jsem obvolávat hlídání a vypravovat se na cestu vstříc osudu. Pořád jsem ale nevěřila, že by to fakt mohl být už porod. Po těch týdnech bolestí a neúspěšného zkoušení všech babských i nebabských rad, jak rozjet porod jsem se bála věřit už čemukoliv.
Ovšem než dojel můj taťka hlídat začlo být krušno. Interval stále 3 minuty, ale už jsem sotva chodila. Po 22 hod. jsme vyrazili směr porodnice. Cestou jsem chvílema měla pocit, že nedojedeme a modlila se, ať mi neřeknou, že to k porodu ještě není, protože bych to nepřežila.
Okolo 22.45 jsem dofuněla do sesterny, napojili mě na monitor, kde to teda bůhvíjak slavně nevypadalo (obzvlášť když to srovnám s kontrakcema prvního výjezdu s obyčejnými poslíčky). O 5 min. později mě PA vyšetřila a zkonstatovala otevření na 3cm. V tu chvíli mi to přišlo jako ukrutně málo a děsila jsem se x hodin porodu v těhle bolestech.
Po natočení monitoru jsme přešli (já se doplazila :D) na sál. PA mě vyšetřila znovu ve 23:30 a stav otevření 6cm. Svitla mi naděje, že to snad zase tak dlouho trvat nebude. Původně chtěla, že bych si zašla do vany nebo sprchy, ale pak prohlásila, že bysme to nejspíš nestihli. To byla tak krásná zpráva J
Okolo půlnoci otevřená na 9cm a jde se rodit. Kontrakce mi přišli ale vesměs pořád stejný. Sice trošku silnější, ale kdovíjak se mi tlačit nechtělo a když jsem k tomu dostala svolení, tak jsem se do toho nějak nehrnula. Takže jsem první dvě kontrakce jen tak testovala. Při třetí nastal velký výbuch, který nás až pobavil. Praskla mi konečně voda. I když praskla je nejspíš slabý slovo pro ten výbuch, co nastal :D
A poslední kontrakce, do té jsem se opřela už plnou silou. Opět (jako u prvního porodu) jsem u toho upadala do bezvědomí, takže jsem o sobě nevěděla. Když jsem se probrala byl malý venku a všichni v šoku :D Hlavně já :D Na jednu kontrakci jsem vytlačila hlavičku i tělíčko. Bylo 20.5.2009 - 0:25 J
Přišlo mi neuvěřitelný, že to mám opravdu za sebou. Tlemila jsem se jak měsíček na hnoji a chovala svůj voňavý uzlíček v náručí J
Jmenuje se Samuel, vážil 3290g a měřil 48cm. Je to krásnej kluk J
Když se mě někdo ptá, který porod byl lepší nebo horší, nemůžu to moc posoudit. Byl opravdu každý jiný. S Natálkou jsem měla bolesti do poslední chvíle hodně slabé, pak jsem se akorát víc nadřela s dorotováváním a tlačením. Porod se Samem byl horší v tom, že jsem měla mnohem větší bolesti delší dobu před narozením, než jsem měla u Naty, ale vesměs to byl super rychlý a krásný porod. Když to vezmu kolem a kolem, tak si na svoje porody nemůžu vůbec stěžovat.
Děkuju všem, že se mnou tu poslední náročnou dobu přečkali a podpořili mě. A omlouvám se, jestli jsem byla někdy moc protivná.
A hlavně moc chci poděkovat PA Ivance Jaklové, která mi byla naprosto báječnou oporou a samozřejmě Jendovi bez kterého bych prostě nerodila J Oba mi pomohli, aby ten porod byl co nejlépe snesitelný a zvládnutelný.
A jestli půjdu do třetího? To je zatím opravdu nezodpověditelná otázka. Budu ráda, když vůbec ty svoje dva poklady zvládnu. Bolest z porodu se časem zapomene, tak uvidíme. Neříkám rozhodné ne, ale ani ano. Bude to záležet na spoustě faktorů. I když v koutku duše doufám, že jestli mě ještě touha po mimi popadne, tak budu s chutí vše prožívat znovu.